Úvodem bych vám ráda položila obligátní otázku – podnikáte již řadu let, prozraďte, na co v podnikání kladete největší důraz?

Tak to popravdě řečeno není úplně šťastná otázka. Jednak je dost prvoplánová a přímo navádí odpovědět nějakým klišé. Navíc já čistě z definice nepodnikám, nýbrž snažím se řídit společnost, která podniká. Ale abych nebyl označen za hnidopicha, pokusím se odpovědět na to, na co se asi ptáte.

Jsou to v podstatě tři hlavní principy, které se snažíme neustále dodržovat, a to co nejvyšší kvalita naší práce, otevřenost komunikace jak uvnitř společnosti, tak i navenek a orientace na dlouhodobé vztahy, opět jak mezi společností a jejími zaměstnanci, tak se zákazníky. Ono to spolu, jak jistě chápete, hodně souvisí. A zda se to daří? Inu, v zásadě ano, ovšem člověk nesmí být nikdy spokojen, stále je co zlepšovat. Jak praví klasik, nobody is perfect.

Podílíte se na úspěchu MHM. Co pro vás znamená vaše firma?

Vy mi ale kladete záludné otázky! Copak si asi myslíte, že odpovím? To víte, když se něco snažíte rozvíjet přes dvacet let, tak to pro vás asi něco znamená. V podstatě druhý domov. Byly doby, kdy jsem trávil podstatně více času ve firmě než doma. Je to jako v manželství, někdy jde vše jako na drátkách a všichni se na sebe usmívají a někdy je tichá domácnost. Ale že by mě postihla krize středního věku a odešel od MHM kvůli jiné společnosti, to asi fakt nehrozí.

Jakého úspěchu si nejvíce vážíte?

Víte, to souvisí s těmi zásadami, o kterých jsem mluvil na počátku. Asi to zase bude znít jako klišé, ale skutečně mě nejvíc potěší, když přijde zákazník a řekne – děkuji, odvedli jste opravdu perfektní práci, pomohli jste mi vyřešit problém, jsem rád, že jsem zvolil vás. Samozřejmě že každá společnost podniká, aby dosáhla zisku, bez toho by se asi nedalo fungovat, ale když vám tohle řekne zákazník, tak to je ještě lepší. Navíc je pro mne spokojenost zákazníka také určitým kritériem a jakýmsi lakmusovým papírkem míry spokojenosti zaměstnanců MHM. Takže to není o jednom úspěchu, ale o neustálé snaze být co nejlepší.

Jak se stavíte ke konkurenci?

Konkurence obecně není špatná věc. Nutí vás k přemýšlení, jak lépe pracovat, čím se odlišit, nutí vás ke změnám, to je všechno v pořádku. Pokud se hraje férově. Bohužel to tak není vždy. Ale to je jako v životě vůbec.

A nyní něco o vás. Víme, že jste velkým fanouškem motorek, jaký stroj je vaší srdcovou záležitostí?

Tak tohle asi skutečně bude zajímat málokoho, protože kdo nejezdí, nechápe. Abych vám to přiblížil, když jedete autem z bodu A do bodu B, tak vaším cílem bývá dosáhnout bodu B. Na motorce je v podstatě jedno, zda dojedete do bodu B či nikoliv. Cílem je cesta samotná. Ale abych se vrátil k otázce – mými favority jsou dva úžasné stroje, Honda Goldwing, což je takový menší autobus na dvou kolech, a BMW R1200GS, motorka, na které se dá jet všude.

Co vlastně děláte v zimě, když se na motorce nedá jezdit? Jakého máte dalšího koníčka?

Ale v zimě se dá jezdit, vždyť jak známo „neexistuje špatné počasí, existuje jen špatné oblečení“. Jen ten sníh, to je trochu problém, to už mi nedělá dobře, takže když je nasněženo, beru opravdu radši auto. No a když se nedá jezdit, dá se třeba opravovat, vylepšovat, prostě kutit. Zrovna teď mám v garáži jednu starou vojenskou jawu rozebranou na prvočinitele, a tu je třeba přes zimu dát dohromady.

Protože to neumím, tak mi to trvá dlouho, ale to vůbec nevadí, učím se za pochodu. A když už mi to nejde, tak stříhám. Tedy abychom si rozuměli, stříhám filmy, které jsem v létě natočil. To je práce nekonečná, pro to nemáte nikdy dost času. A ve volných chvílích lyže, jako každý druhý. Nebojte, rozhodně se nenudím, spíše nevím, co dřív.

Jaká zajímavá místa jste projel na motorce a kam vyrazíte v nejbližší době? A když dovolená, tak kam raději? Hory, moře, město…?

Vy mě ale rozebíráte. No dobře, města ne. Pro mě jsou všechna stejná. Ještě větší noční můra je pro mě jet do Chorvatska k moři a tam se opékat. Hory jsou pro mě úžasné, asi proto, že odtud rodově pocházím, asi je to v genech. Třeba projet na motorce průsmyk Khardung-la v Himálaji ve výšce 5 400 metrů a sjíždět dolů padesát kilometrů dlouhým údolím Nubra směrem k Tibetu, to byl úžasný zážitek. Nebo cesta pohořími v severním Yukonu, kde kromě medvědů, losů a lišek není ani noha.

To víte, že bych se ještě někam rád podíval. Tedy na motorce. Plány by byly, ale radši si je nechám pro sebe, abych to nezakřikl.

Máte nějakou veselou historku či zážitek s motorkou?

Abych se přiznal, veselá historka mě ani nenapadá. Snad cestou po západní Austrálii, když začalo proti všem pravidlům pršet a napršel asi metr. To bylo fakt veselo. Ale nechme už motorky spát, jak jsem řekl, kdo jezdí, ten ví, kdo nejezdí, netuší, o čem to je, tak abychom nenudili.

Co vás v poslední době zvedlo ze židle?

Vracíme se k práci, že? Víte, mí kolegové v práci říkají, že jsem celkem kliďas a pohodář (co říkají, když tam nejsem, to nevím, ale snad to samé), takže mě chvíli trvá, než se rozčílím. Ale pokud někdo – a je celkem jedno, zda z nedbalosti či dokonce schválně – způsobí, že práce je udělaná nekvalitně, a co víc, je nekvalitně odevzdána, tak to pak bouchnou saze. Chválabohu je to velmi, velmi zřídka, i když se to stalo docela nedávno, ale snad to nebudeme zveřejňovat, že?

Co vás v poslední době nadchlo?

To, co mě – jak říkáte – zvedne ze židle, a to, co mě naopak nadchne, je ve vzájemné, řekl bych téměř dialektické jednotě. Já jsem v podstatě vždycky nadšen, když se někomu z mých kolegů povede, aniž to má takříkajíc v pracovní náplni, udělat něco na 150 procent. Ne proto, že by musel, ale že ho to baví, že sám cítí uspokojení nad tím, co dělá, a že takto dokáže reprezentovat společnost MHM navenek. A to si vždycky vzpomenu na začátek devadesátých let, jak jsme do toho šli s obrovským entuziasmem a nasazením, a říkám si, že to nebylo nadarmo…

Co byste na závěr popřál našim čtenářům do příštího roku?

Zdraví. Zase to zní jako klišé, ale je to tak. Takže si dovolím popřát všem čtenářům, kteří měli trpělivost dočíst tento zcela improvizovaný rozhovor až do konce, především pevné zdraví a aspoň trochu štěstí. Co víc lze přát?